Duben 2010

Taková sračka

28. dubna 2010 v 17:19 | D |  Moje pokusy a výtvory
Tohle mělo být líčení do češtiny, dostal sem dvojku. Téma bylo fakt super, sedlo mi, prtože,jak víte, mám rád jaro. Takže to sem dávám ( ač si už připadám dost monotematický: počasí,hudba,hudba počasí,debilní úvaha o počasí...:D)

Přišlo Jaro!

Celý obsah této práce by se dal shrnout ve verši "accept your life and what it brings / I hope tommorow you will found a better things" jak zpívají The Bouncing Souls. Ale pokusím se to popsat vlastními slovy......
Friedrich Nietzsche tvrdil, že vše živoucí a dynamické se nachází v nastávání, nikoliv v mrtvém a statickém bytí. V tom s ním jednoznačně souhlasím. Život je neustálý vývoj a bez dynamiky se mění ve statické přežívání. Nejlépe to můžeme pozorovat v přírodě. Sice je tu určitý řád, ale na druhou stranu v něm existuje obrovská živelnost, která člověka musí ohromovat. Život se ponejvíc projevuje v nastávání a v přírodě se nastávání ponejvíc projevuje na jaře. Je to jako začátek nového dne, nový start pro všechno co je živé.  

Prvním příslibem jara pro mně jsou prodlužující se dny po novém roce. Dny strávené v zimním příšeří se mi vždy nevalně podepíší na psychice. Celé dny jsem ospalý a apatický, nemám naprosto žádnou motivaci cokoli dělat, nejraději bych si jenom lehl a spal, dokud mně neprobudí jarní slunce. Ano, jaro je pro mně vysvobozenímze zimy, která je vysilující a v městském prostředí obzvláště otravná. Proto jsem velice všímavý na každý náznak tohoto vysvobození. Když rtuť teploměru přesáhne pět stupňů celsia, je to pro mně malý svátek a jsem šťastný za každého tajícího sněhuláka kterého cestou odkudkoli kamkoli potkám. Pak pomalu začnou vyrůstat listy na stromech a ve chvíli kdy se  zlatý déšť, který máme u domu, zažlutí, je to definitivní. S radostí malého děcka vyhrabu ze skříně kraťasy a ač je třeba jenom deset stupňů, je to pro mně začátek takzvané kraťasové sezony jak to nazývám ( a ta trvá až do konce září). Popravdě mně až zaráží, že takového pesimistu jako jsem já naplňuje pouhá změna ročního období takovou radostí a elánem. Ale člověk se musí radovat i ze sebemenších maličkostí. Jenom mně napadlo, jak muselo být lidem v minulosti, kteří byli na počasí přímo existenčně závislí a pro něž zima znamenala doslova utrpení. Jejich radost z příchodu jara musela být nesporně větší než ta moje.Ale to jen tak na okraj.
Já jsem se narodil na jaře a jsem za to rád. Jaro je ideální, po dlouhé zimě konečně teplo, ale ještě to není ubíjející letní dusno. Ale nejdůležitější důvod jsem nakousl hned v začátku a doposud jsem jej nedokončil. Jaro je totiž příslibem lepších zítřků. Příslibem změny. Člověk má pocit, že teď je čas, kdy se něco v jeho životě změní, že se dostane za jakýsi pomyslný obzor, někam dál. Ve vzduchu je cítit, že se dost možná zítra stane něco velkolepého a epického. Nikdy přesně nevím co, je to čistě pocitová záležitost. Co taky miluju je jarní vstávání, kdy vás spíš než budík vzbudí světlo. Je to balzám na duši po kruté zimě strávené v pološeru a s nekonečnou svíčkou visící z nosu. Jaro je totiž asi jedinou částí roku, kdy je můj pesimismus tak nějak v útlumu.
 Čerstvě si pamatuji den před mými šestáctými narozeninami. Ten den jsem měl volno a tak jsem si půjčil nějaké knihy z knihovny a sedl si před JAMU na lavičku pod kvetoucím stromem, ze kterého padaly květy. Nikdy jsem nebyl žádné květinové dítě nebo pseudoromantik, ale v téhle chvíli jsem se cítil opravdu šťastný ( a nebojím se použít to slovo ). A myslím že na mém místě by se tak cítil každý. Všechny stromy se zelenaly,kvetly a ve vzduchu byla ta vůně, kterou si nespletete - vůně jarní přírody. Ta vůně mně naplňuje vnitřním klidem a spokojeností, ale zároveň obrovskou životní energií. A především mně nutí se radovat z maličkostí ( což se mi moc často nedaří ). Čistě racionálně je to asi způsobeno tím, že po dlouhé zimě strávené s nosem totálně ucpaným díky rýmě a přírodě zalehlé sněhem konečně mám nos v takovém stavu, že můžu vnímat přírodu během jejího probuzení. A na té lavičce se mi četlo vskutku skvěle. Když se řekne jaro, vybavím si tenhle okamžik.
A pokud si mám vybavit okamžik, kdy jsem si uvědomil, že je jaro, bylo to sobotní odpoledne, kdy jsem šel nakoupit v kraťasech a ve svetru. Zeleň ještě nebyla rozkvetlá, ale slunce svítilo jako v létě. Takže jaro mám rád z velké části díky tomu, že můžu obléci pohodlně. To pro mně byl začátek jara loni, letos je to takové podivné. Když už to vypadá že by jaro mohlo přijít, mám rána zkažená sněhovou "nadílkou". Takže čekám. Ale těším se. Protože ona často ta změna, o které jsem mluvil, příjde. Jenom si to člověk neuvědomí hned.

Čas běží

27. dubna 2010 v 17:13 | D |  Moje názory atd.
Dlouho jsem sem nic nenapsal. Nevím proč, asi jsem nějak nevěděl o čem nebo co. Slíbil jsem, že sem napíšu až budu mít dobrou náladu, ale to nevyšlo,takže píšu zase až když mám splín. Nedávno mi bylo 17. Pokaždé, když jsem o rok starší, příjde mně, jako kdyby mi neustále utíkal čas. Problém je v tom, že i když ho mám,tak ho často promrhám, protože jsem neskutečně líný člověk. Tak nějak si říkám, že všichni velikáni v mým věku už šli za tím, čeho posléze dosáhli (ať už mluvíme o komkoliv, od Morrisona po Picassa ). Je fakt, že pro (pod)průměrnýho člověka jako jsem já, jsou tohle vzory nedostižné, ale jak praví velké moudro, lepší mířit ke hvězdám a minout, než mířit do hnoje a trefit se.
Problém je v tom, že tak nějak pořád přešlapuju na místě a nikdy se pro nic nedokážu nadchnout, takže většinu věcí co dělám ani nedělám pořádně. Ani ten posranej blog. Jednou za čas něco sesmolím, ale nějaká soustavná činnost to nic. Navíc ve škole to solidně seru, a ty ostatní věci taky žádná sláva. Na dobrým koncertě jsem nebyl aspoň od ledna. Je to smutný. Na jaře vždycky doufám, že se něco změní. Většinou se nic nezmění, ale pravda, vina je na mojí straně.
Jinak se není nic moc novýho, proto sem taky semka dlouho nic nepsal. Takže tak. Jenom snad, že jsem si smazal fb.
Smazal jsem si ho na moje narozeniny. Tak nějak jsem si uvědomil, že s většinou těch lidí si mco enmám co říct, nerozumím si nima moc. Prostě pocit takovýho toho odcizení. Taky už mi to strašně zasahovalo do života, trávil sem tam zbytečně moc času, věděl jsemo lidech věci, který jsem ani nechtěl vědět a tak. Ale hlavně mi přišlo, že mně to deformuje pohled na svět a na lidi kolem mě. Že prostě reálnej život se odvíjel víc od fejsbuku než naopak. Ale časem počítáms  tím,že si ho založím. Ono to vypadá jako hrozněj trend teď si rušit fejsbuk, ale já to vážně udělal jen kvůli sobě. To,že si ho stejnej den zrušili další tři lidi a ještě přede mnou další dva ( mluvím o lidech z mých "přátel" ) na to nemělo vliv. No, cítím že aspoň k něčemu jsem se odhodlal.
A vypadá to, že možná budu mít kapelu. Zatím sme zkoušeli jenom jednou, ale už máme plán a to je hlavní :D.
Et c´est tout.